Leoš Janáček a Luhačovice

Jeden z nejvýznamnější a nejoriginálnějších tvůrců české a světové moderní hudby, umělec drobné postavy a obrovské vitality s bohatou hřívou vlasů a výraznými rysy nejen tváře, ale celé své osobnosti, se narodil v lašském kraji v rodině učitele a varhaníka na Hukvaldech.

Vedle rodných Hukvald byly luhačovické lázně pro Leoše Janáčka nejoblíbenějším místem jeho letní dovolené, oddechu, vyhledávaného klidu i rozptýlení a vytoužené pohody. Kapitola dlouholetých vztahů moravského Mistra k Luhačovicím se datuje od roku 1886, kdy Janáček prvně přijíždí do Luhačovic. Zamiluje si okamžitě krajinu i léčivou sílu pramene natolik, že Luhačovice navštěvuje znovu a znovu, až pak počínaje rokem 1903 pravidelně v letních měsících. Nabírá zde nových sil, současně si však léčí pedagogickou činností namáhané hlasivky.

Luhačovice se mu stávají rovněž inspiračním zdrojem (jedno dějství opery „Osud“ je situováno přímo na zdejší lázeňskou kolonádu, komponuje zde „Glagolskou mši“, „Sonátu pro housle a klavír“ a řadu dalších děl) i místem setkání s význačnými vrstevníky (Jirásek, Hviezdoslav). Zde se také seznamuje se svou velkou životní láskou, paní Kamilou Stösslovou (1917), inspirátorkou jeho vrcholného skladbového období. A právě podle této skladatelově múze jsme pojmenovali apartmán v penzionu.

Vztah Leoše Janáčka ke Kamile Stösslové je všeobecně uznáván za důležitý inspirační zdroj jeho tvorby. Jednou začátkem července roku 1917 si přijel Janáček opět odpočinout do Luhačovic. Při procházce Pražskou čtvrtí se seznámil s paní Kamilou Stösslovou. Na toto sugestivní a bezprostřední setkání vzpomínal Janáček do konce svého života. Paní Kamila zaujala Janáčka natolik, že jí poslal kytici růží a dopis- první v řadě bohaté, téměř dvanáctileté korespondence mezi ním a paní Kamilou. Paní Kamila byla veselá, sdílná černovláska, živelného temperamentu s podmanivými pohledy svých pětadvacetiletých očí. Narodila se v Putimi v rodině řezníka Neumanna. Spolu s rodiči a sourozenci žila v Písku, kde se v roce 1912 provdala za obchodníka Davida Stössla. Během první světové války působil na vojně v Přerově a v červenci 1917 zavezl svoji ženu s jednoročním chlapcem na letní byt do Luhačovic. Několikrát za nimi z Přerova přijel na krátkou návštěvu. Byl rád, že si Kamila našla v lázních společnost třiašedesátiletého Janáčka a jeho náklonností byl poctěn a potěšen.

V pozdějších letech se obě rodiny Janáčkových a Stösslových spřátelily. Forma i obsah dopisů, které si vyměňoval Janáček s paní Kamilou nepřekračovala rámec sdílné přátelské konverzace. Až když Janáček navštívil manžele Stösslovy v Písku, začaly se v jeho dopise objevovat náznaky hlubšího připoutání k paní Kamile. V červencovém dopisu z roku 1924 mimo jiné píše: „… ta Káťa- to jste pro mne byla Vy. A ta černá cigánka v mojem Zápisníku zmizelého- to jste teprve byla vy. Proto tolik žáru citového v těchto pracích. Tolik žáru, že kdyby nás oba chytil, byl by z nás popel. Na štěstí hořím jen já- a Vy jste zachráněna.“ Po jedenácti letech přerůstá „duševní přátelství‘“ v hluboký cit lásky. Toto hluboké citové přiblížení a vzplanutí ke Kamile bylo význačným inspiračním zdrojem pro jeho tvorbu.

Avšak i cestu ke slávě nastoupil mimoděk v těchto malebných moravských lázních. Manželka ředitele lázní MUDr. Františka Veselého, Marie Calma-Veselá, slavná pěvkyně oné doby, doporučila operu „Její pastorkyňa“ k provedení v pražském Národním divadle (její tehdejší šéf Karel Kovařovic tuto operu soustavně odmítal) a po hostování Národního divadla ve vídeňské Dvorní opeře (v roce 1918) nastoupila „Pastorkyňa – Jenůfa“ vítěznou cestu do celého světa.

Své luhačovické návštěvy začíná Janáček jako poměrně málo známý skladatel, uznávaný pouze jako sběratel lidových písní a učitel hudby, končí je jako světově uznávaný génius. V pozdějších letech, už jako uznávaný slavný skladatel, měl možnost procestovat a navštívit řadu atraktivních lázní a přímořských letovisek v zahraničí, ale vždy se vracel do svých vyvolených míst na moravském venkově. Krátce po poslední návštěvě Luhačovic (1.-21. 7. 1928) umírá Leoš Janáček 12. srpna 1928 v ostravské nemocnici.